Soustřeď se! Dobře, ale co když jsem v televizi? #FAIL

Co když máš jen jeden pokus? Přestože máš něco perfektně nacvičené, dáš to? To ukáže až ta chvíle. Ale můžeš se na ni zkusit připravit. I když ne vždycky to dopadne podle plánu. Mrkni na můj fail v televizi. Třeba tě to inspiruje. Nebo se alespoň zasměješ. Nakonec to totiž dopadlo dobře. 

Maximalizace soustředění aka zkusím si trik v televizi

V prvé řadě bych chtěl uvést na pravou míru, že v článku ze sebe nedělám hrdinu a nemyslím, že jsem předvedl něco velkolepého. Jde o prkotinu, kór ve šviháckém světě. Tento trik je běžný a né tak náročný. Každopádně pro mě ve fázi učení a zkoušení byl naprostý vrchol (pořád ho neumím, jak bych si představoval). Chci ale ukázat na to, co se mi honilo v hlavě a v čem tě může švihadlo posunout, když na to budeš nahlížet jinak. Chci tedy předat svou zkušenost, čti dále...

„Soustřeď se!“ ...několikrát na mě volali trenéři a mí rodiče, když jsem byl mladý a hrál tenisové zápasy. Ale co to vlastně znamenalo?

Nevěděl jsem. Ve mně to evokovalo jakousi důležitost okamžiku, kdy jsem na sebe vyvinul ještě větší tlak a ten moment se mi většinou nepovedl. A čím víc jsem chtěl, tím to bylo horší. Soustředění a přístup/mindset jsou dvě odlišně věci. Dnes vím, i díky svému backgroundu v boxu v pozdějším věku, že je důležité být v ten určitý moment prázdný (kdo viděl film Poslední samuraj, ví..).

No jo, ale dá se to natrénovat? 

Jak se to vezme. Při tréninku, se můžeš pouze přiblížit oné situaci a být svým způsobem připravený. Ale pokud dojde na „showtime“, tak ten bude vždycky jenom jeden, kde si piš, že se tě mysl bude snažit rozptýlit.

Proto se musíš dostávat mentálně do situací, kde na sebe vyvineš tlak, situace jsou pro tebe stresující a ty máš jen jednu šanci na provedení. Nejdříve musíš porazit soupeře sám v sobě. Většinou to je strach ze selhání.

Vytvářej si situace, kdy je teď a tady a už není druhá šance. Pozoruj, jak se v těch situacích chováš, zkoušej je změnit, ale hlavně se nauč akceptovat cokoliv ti proběhne hlavou ne proto, aby ses tomu pasivně poddal, ale proto, abys proti tomu přestal bojovat a tím mohl přesměrovat svou pozornost na to podstatné - samotný čin.

Mám jeden příběh, vlastně dva

Zkusil jsem si pokus v televizi. Začalo to nevinně kdysi… v tréninzích.

Kdy mě deptalo, když mi říkali: „Dívej, ukážu ti trik.“ Hop, hop a chyba. „Počkej, počkej, znovu.“  Bum a další chyba. Tak byl další a další pokus, dokud to nedal. Načež jsem podrážděně odpovídal: „Hej, představ si, že jsi v televizi a máš jen jeden pokus, pak se pozná, jestli to opravdu umíš.“

Žádný další pokus neexistuje, jen tvrdá realita jednoho pokusu, protože jinak tě všichni odepíšou. Nebo tvrdě trénuj a trikuj k dokonalosti znovu, znovu a znovu.

A víte co? Jsem pan „chytrý“, ale já v televizi nikdy nebyl.  

Dokud se nepíše leden 2021. Pozvání do pořadu Sama doma při zrovna probíhající challenge 10mil. přeskoků ve spolupráci se spolkem Srdce na pravém místě.

Ptám se sám sebe: "Jak chutná ten pocit, že se vysílá “live”?

V překladu v mé hlavě to znamená: Pokud udělám chybu, každý ji uvidí. Resp. každý kdo se dívá na Sama doma (směju se :-D). Tlak je veliký, CHYBA = POTUPA. Ještě jako týpek, který provozuje Švihej. OMG. Tohle mi běželo hlavou z pohledu člověka, který není dennodenně v živém vysílání. 

Ještě předtím, než jsme do TV šli, jsem dlouhodobě pracoval na triku, který se jmenuje „mic release“. Postupně jsem se k němu propracoval. Klasicky šel bráchovi dříve než mně, chtěl jsem se mu přiblížit.

Trpělivě se ho učím a pracuji na něm. (Při běžném tréninku bez kamer ho dám většinou 6-7x z 10 a musím se dost soustředit). Když se cítím dobře a párkrát se mi trik povede, naložím si na sebe tlak a snažím se představit si, že se na mě všichni dívají a mám jen TEN JEDEN POKUS (jako v tv). A teď asi všichni čekají, co v té televizi..

Ťuk, ťuk na dveře, kde čekáme na povel, že máme jít na plac: „ŠVIHEJ nástup, nějak tam na efekt skákejte a pak bude rozhovor.“

Tak si tam skáču pro mě naprosto obyčejně, snožmo, střídání nohou, side swing, změna směru. Už tak to bylo jiné - necítil jsem se. Nějak moc jsem monitoroval, co se děje okolo, kdy jsme v záběru, kde se dívá štáb, co dělá brácha, co si říkají diváci, jestli to není nuda..  

A bum, napadla mě myšlenka - vzpomněl jsem si na svoje challenge, kdy skáčeme s kámoši nebo sám pro sebe a říkám si: „Taaak teď máš jeden pokus, jsi v TV a MUSÍŠ to dát. Ale jakože teď jsi doopravdy v televizi :-D.  Zkusím Mic Release!?“  

A začalo se ve mně bít, jestli to zkusit nebo si jet rutinní věci, u kterých jsem věděl, že nezkazím (ač jsem i tak párkrát zkazil).  Říkám si: „Všichni známí to uvidí a bude trapas. Haha, no a co, kdy zas budu v TV a budu si to moct vyzkoušet.“ Zbývalo mi tedy vybrat si jen vhodný moment, kdy to udělat.

Běžel mi tok myšlenek: „Oh fuck, za tebou nevíš kolik máš místa, sedí tam mistr TMA :-D (pan Urbiš), vedle mě skáče nalepený brašule, nade mnou jakási světla, přede mnou 500 kamer, nalevo (kam budu házet) je kuchyňka, kde se vaří a pravděpodobně rukojeť do ní vrazí. Ale prostě to hodím a při nejhorším bude FAIL.“ Tramtadadáááá a on to FAIL byl, žádný pohádkový konec, kdy bych řekl: „Ty jo, zvládl jsem to.“ 😅 Já si můžu říct: „Přesně, jak jsem čekal, tak se to posralo. Ale aspoň jsem měl koule na to, to zkusit. Pěkně, Tome.“ 

Byl jsem z toho zkleslý, věděl jsem, že to hlava nezvládla. Pro někoho to je možná absurdní příběh, ale pro mě jsou tyto challenge důlěžité a díky nim se posouvám. Kéž bych měl ještě jednu příležitost to změnit. 

A ééééééjhle ZNOVU přišlo pozvání do televize.

Píše se březen 2021 a já se sakra ptám: „Kdo má to štěstí jít 2x do televize v takovém krátkém časovém rozestupu? Asi mě vyslyšel Bůh a dal mi šanci na reparát.“ 😅

Hned jakmile jsme dostali další pozvání, věděl jsem, že si jdu pro svoji challenge, a když ji nedám, budu psát do Volejte Řediteli, že chci další reparát.

Trénoval jsem RELEASE, dokonce jsem se bavil s Tomášem Vrbou (mistr v házení švihadla) a řekl mi, že je jednodušší švihadlo chytit a jít hned do side swingu a né švihadlo přeskočit, že to je těžší. Trénoval jsem tedy release a pak side-swing, jen sem tam s přeskočením.

Tentokrát bylo působení v tv úplně jiné, cítil jsem se tam jako doma, jako bych tam byl každý den. 😅

Nervozita šla stranou, soustředil jsem se jen na chvilku, kdy budeme skákat. Vnímal jsem jen sebe a skákání, byl jsem tak v tranzu, že to vyhození do strany SE STALO AUTOMATICKY a víš co? Já  pak nešel do side-swingu, ač jsem to měl v plánu, já ho přeskočil. Od té doby jsem jsem byl tak uspokojený, že se to ani slovy nedá popsat.

Satisfakce za několik měsíců mého urputného snažení.